Květa o domově Vendolí
Jak se cítíš jako ředitelka nového střediska?
Nejenom já, ale celý náš evangelický sbor jsme rádi, že se podařilo středisko založit. Je to velká změna, další krok na cestě k tomu, že za chvilku už tady bude i domov a budeme ho vést. Jako ředitelka se moc necítím a přijde mi to spíš úsměvné, protože sice vzniklo první středisko v Pardubickém kraji, ale zatím se nic nezmění, pokračuje naše úsilí, abychom mohli začít stavět, aby se podařilo co nejlíp to zafinancovat a abychom co nejdřív začali pomáhat.
To, že jsem byla jmenovaná ředitelkou a že středisko vzniklo ale beru vážně a je to pro mě ještě větší závazek. Doteď jsem to dělala dobrovolně, teď jsme součástí Diakonie a je to závazek vůči všem, kdo čekají, až domov vznikne.
V jaké fázi projektu domova ve Vendolí nyní jsme?
Dostali jsme je už vyrozumění, že nám bude přiznaná dotace skoro ve 100%, bezmála 80 milionů. Teď hledáme dodavatele stavby, kvůli námitkám jsme zrušili zadávací řízení a v příštím týdnu vyhlásíme nové. Doufám, že už se to povede a přihlásí se dost firem, třeba se i podaří, že cena bude nižší, než v prvním kole.
A pokud se to podaří, tak bychom v lednu měli podepsat smlouvu a předávat staveniště, ale vzhledem k zimě se začne stavět třeba v březnu. Do dvou let poté by se mohlo dostavět a začneme domov provozovat.
Jako členové evangelického sboru máte zkušenostmi s návštěvami v nemocnicích a to vás motivovalo přemýšlet nad lepším způsobem péče o seniory. O jakou změnu v přístupu usilujete?
Ačkoli domov bude samozřejmě pro klienty celého pardubického kraje, netajíme se tím, že myšlenka vzešla s ohledem na členy našeho sboru. Věděli jsme, že stárnou a zmáhají je různé těžkosti a někteří z nich nemají třeba děti ve Svitavách a ani nikoho, kdo by se o ně mohl starat. Nemohou zůstat doma a nestačí ani pečovatelská služba. Bývají tak často na pobytech v nemocnicích, kam je jezdíme navštěvovat. Po některých návštěvách cítíme úplně stísněnost, úzkost z toho, že vidíme, že jsou v nemocničním prostředí senioři zbytečně a nemůžeme s tím nic dělat. A přitom by stačilo málo a vůbec by v nemocnicích být nemuseli. Kdyby měli zařízení, kde budou mít svůj soukromý prostor, bude o ně postaráno a nebude je tížit samota. To všechno by mohlo zařídit takové malé zařízení, jaké plánujeme postavit, kde by se mohli cítit jako doma. Je škoda, že v LDN se k nim přistupuje jako k pacientům, protože oni často pacienti nejsou, jenom mají potíže spojené s věkem.
V čem bude domov unikátní a co má lidem přinést?
Bude unikátní v tom, že bude malý a taky že bude pod hlavičkou Diakonie. Ačkoli klienti budou odevšad, věřící, nevěřící, prostě občané Pardubického kraje, tak je fajn, že bude znát, že je to církevní zařízení. Kapacita bude jenom dvacet klientů ve dvou domácnostech po deseti a všichni budou mít svoje samostatné pokoje s koupelnou a záchodem. Také tam bude veliký prostor pro společné společně trávený čas: kuchyňský kout a gauče a stoly. Všichni, kdo nebudou chtít být sami ve svých pokojích, budou trávit dost času společně, bude dost prostoru na to, aby se mohli se sdílet a mít různé aktivity. Věříme, že se podaří, aby každý den byl nějaký program a že budeme mít i dost dobrovolníků, že ten domov nebude uzavřený.
Další jeho velká kladná stránka je, že pozemek je uprostřed vesnice, hned vedle obchodu a hospody, to znamená v centru, ne někde na okraji. Senioři se budou moci krásně zapojovat do života ve vesnici. Tak doufám, že třeba se rychle rozšíří, že tam těm seniorům je dobře. To bych si hodně přála.
A jaké máte na projekt ohlasy? Už ti někdo říká, že by chtěl v domově bydlet?
Takových lidí je hodně. Je to legrační, že takhle reaguje spousta lidí ve středním věku třeba kolem 50, říkají "Jejda, kdybych si tam už mohla objednat postel." Ale samozřejmě ohlasy máme i od seniorů, volají jak oni, tak i jejich děti, a ptají se, jestli už se dá někde zapisovat, jestli máme nějaký pořadník.
A na co se nejvíc těšíš ty?
Až bude domov fungovat. Těším se, že v tom domově budu zaměstnaná a bude normálně v provozu. Samozřejmě, že se těším na všechny kroky předtím, slavnostní poklepání základního kamene, jak stavba poroste, ale nejvíc se těším, až už bude úplně automatické, že fungujeme. Věřím, že se tam budeme mít dobře, že senioři budou cítit, že jsme jejich další rodina a zároveň se tam budou cítit dobře i jejich rodinní příslušníci a návštěvy. A těším se na programy, na nové nápady, těším se hodně i na spolupracovníky. Hodně bych si přála, aby všem lidem, kteří u nás budou zaměstnaní, připadala jejich práce smysluplná a naplňovala je radostí, protože smysl má a těch starších kolem nás bude víc a víc. Naše služba bude jenom taková kapka v moři, ale hodně důležitá kapka.
Doufám, že se nebudeme muset vůbec stydět za svojí práci a budeme moci být pyšní na to, že malý domov ve vesničce Vendolí nabízí důstojné a příjemné prostředí dvaceti seniorům, kteří tam můžou v klidu dožít až do konce života. Tomu budou odpovídat i další služby, protože bych opravdu nechtěla, aby nás senioři museli opouštět jen kvůli tomu, že jim nejsme schopni poskytnout domov až do konce.
A jak se na stavbě nebo spíš zatím na jejích přípravách podílí dárci?
Ještě než vzniklo naše středisko, jsme jako sbor založili veřejnou sbírku a snažíme se co nejvíc mluvit o tom, že budeme domov stavět. A už teď se na nás obracejí drobní dárci, lidé ze Svitav, ale dostáváme dary i ze sousedních sborů evangelické církve.
Když projekt různě prezentujeme, fakt vnímáme podporu. Všichni jsou si vědomi toho, že ne každý může zůstat doma v péči blízkých a že takový malý domov pro seniory by měl být v každém okresním městě. Dárců přibývá a věřím, že teď, jak začneme stavět, jich bude víc a víc.
Vybavíš si příběh někoho, kdo už se na domov těší?
Máme jednu členku, která se těší a ptá se mě, kdy už to bude a úplně počítá s tím, že jakmile domov postavíme, tak se do něj přestěhuje. A já bych si moc přála, abychom ho stihli postavit co nejrychleji, aby si paní ještě domov užila. Někteří z členů, na které jsme mysleli na začátku, už tady s námi nejsou a to je smutné. Když si na ně vzpomenu, tak si říkám, že je to škoda, že když ho potřebovali, tak už to zařízení tady nemohlo být. Od chvíle, kdy jsme o stavbě domova začali přemýšlet, uběhlo pět let a ještě ani nestavíme. Je to opravdu náročný proces. Ale už opravdu všechno spěje k tomu, že začneme, tak doufám, že už nebude víc lidí, kteří se dokončení nedočkají.
Co bys vzkázala členům společenství dárců Diakonie, kteří na stavbu domova přispívají?
Chtěla bych pravidelným dárcům Diakonie moc poděkovat, protože bez dárců bychom nikdy peníze na stavbu nenastřádali. Dárci jsou pro nás úplně zásadní. Každý dar nevidím jenom v penězích, ale nese v sobě i podporu. Vnímám, že dárci tím chtějí vyjádřit, že si takových projektů váží, že jim přijdou důležité. Svým darem nám vzkazují: „Dělejte to, má to smysl. Chceme, aby naši senioři měli důstojné místo, kde budou trávit poslední období svého života a chceme, aby se jim tam žilo dobře. Chceme, aby měli zajímavý program. Chceme, aby žili v pohodlí a ten závěr života měli naplněný."
Vím, že zrovna senioři u nás nepatří mezi top témata, na která by každý hned jednoduše přispěl. O to víc si říkám, jak je to fajn, že se najde tolik lidí, kteří myslí na to, jak se mají ti naši osmdesátníci nebo devadesátníci, kteří už jsou na sklonku života a neplní první stránky časopisů, ani se pro ně nepořádají benefiční koncerty. Takže když se najde spousta dárců, kteří pošlou peníze nebo třeba i pravidelně přispívají, je to úžasné. Jsem pyšná, že spolu držíme za jeden provaz.
O stavbě domova pro seniory ve Vendolí:
Na Svitavsku není dostatek zařízení poskytujících pobytovou službu seniorům, kteří již nejsou soběstační a jejichž rodinní příslušníci s nimi nemohou zůstat doma. Proto chceme postavit nový moderní domov pro dvacet seniorů. Malý kapacitou, velký svým významem. S iniciativou přišli lidé z evangelické církve ve Svitavách, podporu a záštitu poskytla Diakonie, která bude domov provozovat. Máme pozemek v obci Vendolí, projekt, stavební povolení a přiznanou dotaci z MPSV ve výši 79 692 215 Kč. Aktuálně vybíráme zhotovitele stavby. Celkový rozpočet je 130 milionů Kč.
